Vážení a milí hosté,

varhanní koncert, který za několik okamžiků začne, jsme nazvali „Magnificat vévodů sasko-lauenburských“. Není to jen vznešený název bez obsahu, ale poukazuje na kompozici programu, na níž si dal dnešní interpret, profesor Jaroslav Tůma, zvláště záležet.

Zatím nemáme to štěstí, že bychom měli k dispozici hudební kompozice z doby vzniku tohoto poutního areálu, které by byly komponovány přímo pro Horní Polici. Zcela jistě zde byl v baroku bohatý hudební život, protože barokní pouť bez hudby je nemyslitelná. Určitě tu zněly poutní a lidové duchovní písně, a zcela jistě v tomto chrámu zněly i kompozice, kterým říkáme figurální hudba. Tehdejší varhany umožňovaly interpretaci repertoáru české, jihoněmecké a rakouské varhanní hudby. Možná sem pronikla i varhanní hudba ze Saska, ale představa, že se tu hrál Bach, asi není reálná, a to právě vzhledem k omezeným možnostem tehdejšího nástroje, i když kdo ví.

Určitě tu zněl chvalozpěv Magnificat. Už jsme dnes o něm vícekrát uvažovali. Je to modlitba chvály, která vytryskla z Mariina srdce v okamžiku setkání s Alžbětou, kdy se obě ženy objaly, Alžběta poznala v Marii Matku Boží, Matku svého Pána. Nenarozené děti se také setkaly a projevily svou radost tím, že se pohnuli v lůnech svých matek. Právě Boží vyvolení bylo impulsem pro tento chvalozpěv. Magnificat má svůj vzor ve Starém zákoně, kde velmi podobnými slovy chválí Boha Anna, matka proroka Samuela. Je to chvála Boží velikosti, milujícího a věrného Boha, který mění osudy lidí. Anna ve Starém zákoně zpívá: „Luky siláků se lámou, ale slabí se opásávají silou. Kdo bývali sytí, dávají se nyní najímat za chléb, kdo hladověli, mohou ustat od práce. Neplodná dostává sedm dětí, matka mnoha synů vadne osamělá,“ (1 Sam 2,1–10) Maria velebí Boha podobnými slovy: „Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou.“ (Lk 1,51–53) Tento chvalozpěv je současně mementem pro všechny pyšné, mocné a bohaté, aby si uvědomili, že jejich momentální blahobyt není jen jejich zásluhou, pílí a někdy i mazaností, ale že jim byl propůjčen jako prostředek ke konání dobra.

Magnificat je univerzální modlitba vyslovující postoj pokorného člověka vůči Bohu a připomínající čestnou povinnost chvály. Proto je od pradávna součástí každodenní večerní modlitby církve – nešpor, kdy se člověk ohlíží za prožitým dnem a měl by si uvědomit, kolika dary byl během jediného dne obdarován. Myslím, že bychom si my, kteří stále na něco nadáváme a stále jsme s něčím nespokojeni, měli Magnificat naordinovat nejen jako modlitbu, ale především jako životní postoj.

Není tedy divu, že Magnificat v latině přežil i reformaci a byl dlouho dlouho součástí luteránské liturgie, kdy byl zpíván buď jako gregoriánský chorál nebo jako volná kompozice. Byl samozřejmě také přeložen do národních jazyků, a zpíván jako píseň, takové písně jsou i v češtině. Díky tomu máme mnoho zhudebnění Magnificat jak ve formě chorálních předeher, tak ve formě alterim kompozic, kdy se střídá zpěv chorálu s varhanním zpracováním jednotlivých veršů. Chvalozpěvem Magnificat jsou potom inspirovány nejrůznější hudební formy: fantazie, preludia, fugy a podobně.

Několik takových skladeb dnes uslyšíme.

Druhým podnětem pro podobu dnešního koncertu je souvislost s rodem, z něhož pocházela Anna Marie Františka Toskánská, totiž s rodem sasko-lauenburských vévodů. Nikoli jediným, avšak nejvýznamnějším hudebníkem ve službě tohoto rodu byl Johann Caspar Ferdinand Fischer (1656–1746), zvaný „bádenský Bach“. Narodil se v Krásně na Karlovarsku a působil na dvoře sasko-lauenburských vévodů v Ostrově nad Ohří. Po smrti Julia Františka Sasko-Lauenburského tohoto vynikajícího muzikanta „zdědila“ jeho dcera Sibylla Augusta, sestra Anny Marie Františky. Ta si jej vzala s sebou do Bádenska, když se stala sňatkem s Ludvíkem Vilémem Bádenským bádenskou markraběnkou. Je dost dobře možné, že se někdy Fischer objevil i zde v Horní Polici, když by sem býval přijel s dvorem Sibylly Augusty. Nevíme, každopádně je to hudba, která má k tomuto místu nejbližší možné vztahy. Johann Caspar Ferdinand Fischer se dožil devadesáti let a zanechal nám několik sbírek pro klávesové nástroje, tedy pro cembalo a varhany. My uslyšíme tři preludia z jeho sbírky Ariadne musica.

Koncert je zarámován kompozicemi dvou velikánů barokní hudby, Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) a jeho předchůdce a vzoru lübeckého varhaníka Dietricha Buxtehudeho (1637–1707). Právě pro interpretaci Buxtehudeho hudby jsou obnovené hornopolické varhany ideální. 

Vážení přátelé, hornopolické varhany a Jaroslav Tůma! Přeji Vám krásný a obohacující poslech!

P. Stanislav Přibyl, administrátor