Často se hovoří o nové evangelizaci, a právem. Naše země, stejně jako celý "starý svět", tedy Evropa a severní Amerika, vyhasínají. Je potřeba hlásat evangelium nově. Avšak co to znamená?

Dovolil bych si tvrdit, že evangelium hlásané nově je vlastně jediný možný způsob jeho hlásání. Tím, že děláme něco znovu, že něco znovu promýšlíme, nad něčím znovu meditujeme a znovu to vyslovujeme, děláme to nově. Nově hlásat evangelium tedy neznamená jakousi cirkusovou akrobacii s Božím slovem, namalovaným jako klaun křiklavými barvami, vyvedeným v reklamních sloganech, žonglujícím v dvojsmyslných souvislostech, aby za každou cenu vyprovokovalo a zaujalo, ale prostě toto evangelium znovu přijmout do svého srdce, normálně, bez nějakých výjimečností, nově ho pro sebe sama zformulovat a znovu ho předat dál. Nově tedy znamená především znovu.

To, co je stále okouzlující a přitahující, protože to je stále nové, i když je to vlastně jen ono konání znovu, je autenticita, s níž je to vykonáváno. Je třeba, abychom byli prostě osobnostmi! Tak nám budou rozumět děti, dělníci a řemeslníci, stejně jako umělci, literáti, studenti, či ti, kteří "tvoří dějiny". Osobností jsme se nenarodili, je třeba se jí postupně se stávat.

Jak? Tím, že si na nic nebudeme hrát, že budeme žít život tak, jak přichází. Že budeme dělat všechno poctivě, znovu a znovu. Člověk takto roste a stává se osobností, osobou, která inspiruje a přitahuje, neboť je jasné, že takto ryzí život je výsledkem každodenní poctivé práce. A protože se takováto práce, spojená s otesáváním ze strany Boží nedá ničím nahradit, vzbuzuje takový člověk důvěru. Neboť kdo je poctivý k Bohu a k sobě samému, bude poctivý i k druhým.

Jakmile by se však člověk vyhnul této namáhavé každodenní práci na sobě a stylizoval se do této podoby, všichni poznají, že si na něco hraje, ztrácí přitažlivost a stává se epigonem, napodobovatelem a kopií. I následování Krista nese s sebou toto nebezpečí. Můžeme být opravdu zbožní, pokud za Kristem jdeme a následujeme ho, a můžeme se stát pobožnůstkáři, směšnými lidmi, když budeme Krista jen napodobovat. Rada tedy zní: Chceš-li být originálem, nesmíš nikoho napodobovat. Měj odvahu jít vlastní cestou, veden každodenní snahou líbit se Bohu a dovol mu, aby tě okolnostmi života přitesával a tříbil.

Není nic komičtějšího a staromódnějšího než se naivně domnívat, že to, co bylo před námi, je už dnes zastaralé a nepotřebné. Věřím, že to není náš problém, vždyť sám fakt křesťanství stojí na dějinách. Dějiny spásy, dějiny církve, životopisy svatých. Všechno je to život z minulosti. Nejposvátnější okamžik ve mši svaté, proměňování, říkáme v minulém čase, protože to je připomenutí spásného činu v minulosti. Ten se však stává stále novým, protože je zpřítomňován. Je to jakési vtažení věčnosti do času. Bůh a Boží věci nemohou zestárnout.

Jednou z těchto "Božích věcí" je modlitba posvátného růžence. Je to modlitba velmi prostá, a přesto velmi krásná. Nespočívá především v odříkávání Otčenášů a Zdrávasů, ale v rozjímání růžencových tajemství. Ony Otčenáše a Zdrávasy jsou jakýmsi rytmickým pozadím, kontrapunktem, který nám dovoluje vyzpívat krásnou melodii - melodii víry života Panny Marie, vlastně Kristova života, protože všechna růžencová tajemství se v posledku vztahují k Ježíši Kristu. Modlitba růžence je také velmi snadná. Není náročná na čas ani na prostor, nevyžaduje nic zvláštního. Růžencová šňůra je takové modlitební počítadlo, aby se člověk nemusel zdržovat počítáním "do taktu" a mohl se věnovat "nebeské harmonii" rozjímání. Ale stačí i deset prstů...

Růženec se můžeme modlit všude a za všech okolností, je dobré jím "vyplňovat čas". Růženec se tak může stát skutečným nástrojem posvěcení našeho života. A kdo myslí na Pána Boha, nemá čas myslet na to, co se Bohu nelíbí. Není náhodou, že je růženec zobrazován často jako prostředek, jímž je duše zachráněna pro nebe. Jedním z takových krásných zobrazení je detail fresky Posledního soudu od Michelangela v Sixtinské kapli ve Vatikánu (na obrázku). Hříšníci zde doslova visí na růženci nad propastí pekla.

Růženec je tedy skutečným a pravým nástrojem nové evangelizace. Učí nás znovu a znovu kontemplovat, promýšlet a formulovat základní pravdy naší spásy. Potom už je jen malý krůček k hlásání evangelia. Protože platí přísloví: Ústa mluví to, čím srdce přetéká...

P. Stanislav Přibyl, administrátor