Milí poutníci,

v evangeliu jsme slyšeli o tom, jak Maria šla ke své příbuzné Alžbětě. Když posloucháme evangelium, slyšíme o tom, jak Maria šla ke své příbuzné, jak se setkaly, a jak se vrátila domů. Je to stejná situace jako s námi, kteří jdeme na pouť. Jistě je nejzajímavější být v cíli cesty, tak jako máme na tom oltářním obraze namalováno, jak se Panna Maria setkává s Alžbětou. Můžeme se ale ptát, co je z celé cesty nejdůležitější. Cestování nebo cíl cesty? A kde je cíl mé pouti do Horní Police? Tady nebo až doma?

Jistě jedním z vrcholných momentů je okamžik, když vidíme cíl své cesty a doputujeme do něj. Stejně tak ale je důležité samo putování. Je jedno, jestli jsme přijeli autem až na místo, protože už nás nohy nenesou, nebo zda jsme šli pěšky od vlaku či dokonce šlapali desítky kilometrů. Důležité je, aby i tento pohyb byl k našemu duchovnímu prospěchu.

V dnešní době se stále jenom někam pospíchá. Já taky pořád pospíchám. Už abych to a to měl za sebou, už abych měl volno pro sebe. Ale zjišťuji, že ten čas pro mě samého nakradený a našetřený vlastně nemá moc smysl. Mnohem důležitější je nepospíchat a prožívat naplno každý okamžik našeho života.

Maria šla ke své příbuzné. Mohlo to být tak kolem sta kilometrů z Nazareta do Ain Karim, kde podle tradice Alžběta se Zachariášem bydleli. Autem za pár minut. Ale tehdy auta nebyla. Jít několik dní – to je příležitost k přemýšlení a modlitbě. A Panna Maria měla o čem přemýšlet, vždyť ji nedávno navštívil anděl a zvěstoval jí, že bude Matkou Božího Syna. Jistě také přemýšlela o svízelné situaci, do níž se dostala svým „ano“, protože se tak v očích lidí stala vlastně svobodnou matkou, čili odsouzenou k smrti. Tato cesta z Nazareta k Alžbětě mohla tedy být cestou velmi komplikovanou.

Stejně i my, když se vydáváme na pouť, neseme v sobě stopu Božího vyvolení, ale také nejednu starost, která nám komplikuje život. Je důležité dojít k nějakému rozhodnutí, a toto rozhodnutí musí uzrát. K tomu je právě čas pouti, čas cesty k cíli spojený s nepohodlím a námahou. V tomto čase se nám může otevřít obzor, ale bude to jen za cenu takzvaně „ztraceného“ času a za cenu toho, že se zapotíme.

Setkání Marie s Alžbětou je úžasným momentem. Už jsme tento příběh slyšeli mnohokrát a můžeme si říct – už to znám – a přestat poslouchat. Ale to by byla škoda. Je to okamžik, kdy se setkávají dvě ženy, které čekají dítě, a kdy se také setkávají ty děti. Tyto dvě ženy se setkávají nejen jako dvě příbuzné, ale také jako dvě nositelky vyvolení. Obě ženy na to přijdou a z jejich setkání se zrodily dvě krásné modlitby: část modlitby Zdrávas Maria, pokračování andělova pozdravení a hymnus – chvalozpěv „Magnificat“. Magnificat je přitom odpověď na Alžbětin pozdrav. Jistě tyto dvě ženy při vzájemném setkání neměly básnické úmysly. Jejich modlitba byla jen reakcí na to, co prožívaly. Jednak na obrovskou radost, na krásný pocit z Boží blízkosti, ale také na to, jak se naplňuje Boží zaslíbení. A to, myslím, jsou dva důležité prvky autentického setkání s Bohem. Prvním je uvědomění si vlastní situace, druhým je potom zasazení této situace do kontextu celých dějin spásy. Zní to velmi vznešeně, ale je to tak prosté. To, že Maria říká: „Jak slíbil našim otcům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky“, jí umožňuje také říci něco neslýchaného: „Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení.“ To není chlubení. To je moment, kdy si Panna Maria uvědomila, k jak veliké věci ji Bůh vyvolil.

Tady je vrchol naší pouti. Radostné setkání s Kristem a uvědomění si, k čemu mě Bůh vyvolil. Důležité je to: „Abrahámovi a jeho potomkům navěky“, totiž skutečnost, že moje vyvolení není žádný solitér, nic, co by nesouznělo s celými dějinami spásy. V opačném případě by mohlo jít o přelud. A přeludy jsou nebezpečné, jak jsme se my i naše civilizace přesvědčili na nejrůznějších falešných mesiáších.

Preface o svatém Janu Křtiteli říká: „Dřív, než se narodil, setkal se s Kristem, zaplesal radostí v mateřském lůně.“ Teologové říkají, že Jan Křtitel byl v tomto okamžiku očištěn od dědičného hříchu, tedy od té skvrny, s níž se rodíme, a která je smazána křtem. Setkání Marie a Alžběty má jakýsi svátostný charakter, protože je to okamžik předání milosti.

V podobné pozici jsme i my. V cíli svého putování se setkáváme s Kristem, je nám smazána skvrna hříchu a jsme naplněni milostí. Klasická „poutní procedura“ – totiž zpověď, mše svatá a svaté přijímání – a dnes ještě možnost získání plnomocných odpustků, neztratila nic na své působivosti a důležitosti. Uprostřed té naší velké pouti do Horní Police je tak ještě jedna malá pouť. A opět s cestou, která vyžaduje námahu a čas – například při čekání na svátost smíření.

Nakonec se z pouti vracíme domů. I tento čas je důležitý. Není to jen nutně ztracený čas na přemístění k našemu domovu. Stejně jako při jídle je chvíle, kdy jsme hladoví a těšíme se, potom doba, kdy jíme a nakonec příjemný pocit sytosti a trávení, kdy jídlo vydává své plody a naplňuje nás silou a energií, stejně tak je potřeba, abychom svou pouť „zažili“. Aby to, čeho máme nyní plnou hlavu, přešlo do srdce a zůstalo. Všechna předsevzetí, milosti, odpuštění, radost – a já nevím, co ještě může pouť přinést – je třeba přetavit v ctnosti, totiž uvést do praktického každodenního života, dostat to tak nějak pod kůži, aby to Boží v nás spolupracovalo s naší snahou, aby se dobrý život podle Boží představy se v tom nejlepším slova smyslu stal pro nás zvykem či rutinou.

Dnešní svátek je svátek cesty, návštěvy, setkání, proměny, návratu i cíle. Je to zkrátka svátek naší pouti.

Svátek Navštívení Panny Marie je také svátkem otevřené náruče. Na uměleckých dílech zobrazujících tuto událost vidíme Marii s Alžbětou v objetí. Tento výjev nám připomíná nutnost tohoto postoje i v našem životě. Měli jsme a máme tolik důvodů sevřít ruce v pěsti a otočit se zády. Co jsme jen zažili za posledních sto let! První světovou válku, která byla bojem všech proti všem. Neměla ani vítěze ani vítězství. Rozvrátila staleté pořádky a způsobila další zlo. A potom další válka, totality nacismu a komunismu. To vše nás naučilo si nedůvěřovat. Díky Bohu, vždy se našli lidé, kteří věděli, že bez odpuštění, smíření a obnovení vzájemné důvěry není cesta dál. Jako křesťané jsme povinni mít stále otevřenou náruč a být připraveni obejmout druhého člověka, protože všichni jsme takto objati Bohem, který se k nám nikdy neotočil zády. Chce to odvahu. Otevřená náruč a ochota obejmout je totiž zároveň postoj, při němž se člověk vzdává možnosti bránit se a je velmi zranitelný. Nastavit nechráněné místo, totiž své srdce – to chce opravdu kuráž. Postoj Panny Marie, která nikdy nepřestala mít rozevřenou náruč, i když její srdce pronikl meč bolesti, nám budiž inspirací a její přímluva pomocí. Jen tak nalezneme pokoj a domov, jak nám to připomíná německý název svátku Navštívení Panny Marie – „Mariä Heimsuchung“. Tento pokoj, pramenící z vzájemného odpuštění,  otevřenosti a ochoty být přáteli nám všem ze srdce přeji.

P. Stanislav Přibyl